Setkání ve zpovědnici         

Živě si vzpomínám, jak těžce jsem v prvním roce své kněžské služby v katolické církvi v Park Street – Port of Spain v Trinidadu nesl sobotní zpovědi. Každou sobotu od 15 do 18 h čekala před zpovědnicí řada katolíků, až na ně přijde řada, aby mohli vejít a vyznat své hříchy. Vybavuji si, jak moc jsem se v těch dnech potil, ne proto, že jsem žil v tropech, ale spíše proto, že jsem poprvé v životě zažil, jak hrozné to je, když lidé ze sebe po celé tři hodiny v kuse vylévají své hříchy, mnohdy i s velmi intimními detaily. Po večeři jsme zpovídali ještě další hodinu mezi 19. a 20. h. Carlton, náš kostelník, měl vždy v 8 hodin zavřít dveře před těmi, kteří toužili přijít a vyznat kněžím své hříchy. Často jsem cítil, jak byli lidé nervózní, když mi vyznávali své hříchy, obzvláště mladé ženy, které vysvětlovaly své sexuální prohřešky. Mohl jsem vidět krůpěje potu nad rty mnohých, kdo se zpovídali. Tento úkol byl čím dál těžší, jak se týden po týdnu tito lidé vraceli se stále stejnými hříchy.

V tomto prvním roce jsem naprosto vůbec nepochyboval, že mám tu moc říci: „Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Ta slova jsme říkali latinsky. Vážnější pochybnosti ve mně narůstaly až v pozdějších letech, ačkoli i v mé první farnosti Mayaro v jižním Trinidadu se objevilo pár letmých pochyb. Dělo se to obzvláště v řídce obydlených oblastech, kde lidé každý týden přicházeli s toutéž hojností hříchů smilstva, cizoložství a krádeží. Aby to nebylo lehké, zpovídalo se před každou mší a každou neděli jsem měl tři mše. Někdy jsem musel zpovídat velmi rychle a na udělování rad a ponaučení zpovídaným bylo jen velmi málo času, protože jsem musel jít sloužit další mše, a ty měly svůj určený čas. Vzrůstajícím problémem bylo, že poté, co jsem vyslechl zpověď, jsem se cítil jako v jímce, kde se na mě nahazovaly odpadky, až jsem se málem vzdal před hroznou tíží poznání hříchů, které na mne dolehlo. Zatížen tímto odpadem jsem musel bez jakékoli úlevy jít sloužit mši. Obtíže stále vzrůstaly, protože jsem shledal, že mše mi nepomáhá zlepšit svůj vlastní břemeny obtížený stav.

O mnoho let později v mé poslední farnosti v Langre Grande, v severovýchodním Trinidadu, jsem již měl ke zpovědi podstatné výhrady. Z Písem jsem se naučil, že odpuštění hříchů přichází, když se člověk ve víře upíná na Ježíše Krista. Také jsem věděl, že Písma prohlašují: „Kdo jiný může odpouštět hříchy než samotný Bůh?“ Tehdy jsem odmítl vyslýchat zpovědí s výjimkou starých žen, které jednoduše recitovaly seznam hříchů, který se zpaměti naučily za svého mládí (věděl jsem, že kdybych nevyslechl jejich zpovědi, urazily by se). Když jsem obecně odmítal konat zpovědi, tak mne samozřejmě nahlásili arcibiskupovi. Byl to jen jeden z mnoha dalších problémů, který vyvstal, když jsem v posledních sedmi letech, kdy jsem byl farním knězem, začal v těchto záležitost jednat podle biblického pohledu. Možná, že s tímto svědectvím v mysli, můžete snad lépe pochopit mou závažnou situaci, když jsem jako farní kněz, který studoval a praktikoval katolické učení, věděl, jakou frustraci způsobovala svátosti zpovědi v životech ostatních lidí i v mém vlastním.

Hříchy jsou skutečně odpuštěny, jen když se lidé vírou spoléhají na Pána Ježíše Krista: „Budiž vám tedy známo, bratři, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří.“ Vírou v dokončené dílo Pána Ježíše Krista, získává věřící jak odpuštění hříchů, tak i dokonalou spravedlnost před Bohem, která je mu připočtena. „Nyní je však bez Zákona zjevena Boží spravedlnost, dosvědčovaná Zákonem i Proroky,“ „V něm máme skrze jeho krev vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti“. A tak, jak apoštol Pavel prohlašuje, je evangelium mocí Boží ke spasení. Když věřící udělá hřích poté, co je spasen, nastává problém ve vztahu s Otcem v nebesích, který je vyřešen, jakmile člověk ten hřích přímo Bohu vyzná. „Vyznáváme-li však své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od veškeré nepravosti.“

Katolické odpuštění

V ostrém kontrastu k jasnému Pánově učení v Písmu mají katolíci vzhlížet k odpuštění skrze vyznání hříchů - ne Bohu skrze Pána Ježíše Krista - ale spíše zprostředkujícího lidského kněze. Taková je praxe oddaných katolíků. Myšlenka skrývající se za touto praxí vyžaduje vysvětlení. V katechismu katolické církve je vysvětlovaných sedm svátostí, spíše než dvě biblické svátosti křtu a přijímání. „Svátost pokání a rozřešení“ má pět názvů , každý z nich definuje konkrétní aspekt celého obřadu. První z názvů je „svátost obrácení“ a další „svátost pokání“, která je prohlašována za nutnou pro spasení. Oficiální Římská slova jsou:

„Pokřtěný může být smířen s Bohem a církví svátostí pokání: ‚... Pro ty, kteří po křtu klesli, je tato svátost pokání nutná ke spáse jako sám křest pro ty, kteří ještě nebyli znovuzrozeni.‘“

Zde je další zdůvodnění toho, že svátost pokání je „nutná ke spáse“: „Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratil tak křestní milost … Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti.“
Takovéto učení – že ospravedlnění může být ztraceno – přímo napadá to, co je psáno u Římanům 8:29-39, v 1.Petrově 1:2-5, Numeri 23:19. Katolíci proto nemohou mít žádnou jistotu o svém spasení.

Třetí název svátosti pokání je: „svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem je podstatným prvkem této svátosti…“ Ačkoli katolická církev uznává, že odpouštět může jen Bůh, základem její doktríny je vyznání knězi, protože podle její doktríny „z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem.“ Biblický odkaz, který je zde parafrázován, je z evangelia Jana 20:21-23, kdy Pán Ježíš Kristus pověřoval své apoštoly. Pozice Jeho apoštolů i apoštola Pavla byla naprosto jedinečná. Ježíš je vybral přímo a bez jakékoliv myšlenky posloupnosti. Hřích byl v podstatě souzen (verš 23) skrze kázání evangelia, jako když například Petr kázal Židům v Jeruzalémě a apoštol Pavel tessalonickým a atéňanům na Aeropágu.

Na základě nepochopení biblického apoštolství i nadále rozšiřuje katolická církev svůj vlastní pohled na odpouštění hříchů. Tvrdí také: „Výkon moci rozhřešovat hříchy však [Kristus] svěřil apoštolské službě. Té svěřil ‚službu‘ usmiřovat (2 Kor 5,18).“ Ale podle tohoto tvrzení je zcela zřejmé, že katolická církev Kristovo kněžství pochopila špatně, protože podle Židům 7:24 je jasné, že Kristovo kněžství je nepřenosné.

Nicméně dalším chybným krokem římskokatolické církve je rozvinuté učení o apoštolské posloupnosti. Nachází se v sekci: „Udělovatel této svátosti“:„Protože Kristus svěřil svým apoštolům službu smíření, pokračují biskupové, jejich nástupci a kněží, spolupracovníci biskupů, ve výkonu této služby. Vždyť biskupové a kněží mají na základě svátosti kněžství moc odpouštět všechny hříchy ‚ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého‘“.

Zdánlivě přisvojenou moc jejího právoplatného Vlastníka biskupové používají podle svých vlastních představ o pokání a odpuštění.
„Biskup, viditelná hlava místní církve, je tedy právem již od dávných dob považován za toho, kdo především má moc i službu smíření: jeho pravomoci podléhá stanovení kajícího řádu. Kněží, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto moc tou měrou, jakou jí byli pověřeni buď od svého biskupa (popřípadě řeholního představeného), anebo od papeže, v rámci církevního práva.“

Katolické smýšlení tedy odporuje Písmu, protože jeho vůdci prostřednictvím vlastního pojetí apoštolské následnosti přijali myšlenku, že mohou odpouštět hříchy. Odtud pochází i jejich nárok na stanovení pokání všem katolickým věřícím. Je to nebiblická myšlenka.

„Odpuštění“, čtvrtý název svátosti, je definován následovně: „Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj.“ Učení o odpuštění, jde mnohem dále, než se zde tvrdí. Všechny hříchy, je jedno, jak těžké, jsou v moci kněze této církve. Slovy Vatikánu:

„Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá církev nemohla odpustit. ‚Nelze připustit, že by existoval nějaký člověk, tolik špatný a tolik zvrácený, aby mu nemohla být dána bezpečná naděje na odpuštění, jestliže opravdu lituje svého poblouznění.‘“

Moc kněží je prý dokonce větší, než moc daná andělům a archandělům. Řím tvrdí:

„Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani andělům, ani archandělům ... Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchů, nebylo by žádné naděje na věčný život a na věčné osvobození.“

Jen stěží si lze vybavit arogantnější slova. To, že by si kdokoli nárokoval právo na odpouštění hříchů, je rouhání, protože to je výsadou samotného Boha. „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.“ Tato pasáž z Písma je milosrdnou zárukou, že hříchy jsou smazány jen kvůli samotnému Božímu jménu. Opakované zájmeno "já" zdůrazňuje, že jen On sám může hříchy odpustit.

Posledním charakterizujícím názvem je „svátost smíření“. Údajně „dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje,“ přesto žádný kněz skrze tuto svátost nepředává evangelium, „které je mocí Boží ke spasení“. „Slovo smíření“ , kterým evangelium je, bylo z katolického odpuštění odstraněno a na jeho místo byla umístěna zpověď kněžím a obřady pokání.

Povinnost se zpovídat

V církevních zákonech vidíme, jak Řím trvá na zpovědi svého lidu. Následují příklady těchto přikázání:

„Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná.“

„Individuální a úplné vyznání a rozhřešení jsou jediným řádným způsobem, kterým se věřící, vědomý si těžkého hříchu, smiřuje s Bohem a s Církví.“

„Věřící je povinen vyzpovídat se podle druhu a počtu ze všech těžkých hříchů spáchaných po křtu a mocí Církve dosud přímo neodpuštěných a ani v individuální zpovědi nevyznaných, kterých si je vědomý po pečlivém zpytování svědomí.“

Pro katolíky je tento ponižující zážitek zpovědi povinný. Systém zpovědi do ucha kněze nemůže nic jiného, než porušovat evangelium tím, že propaguje a povzbuzuje k obřadům, které Písmo nezná. Upřímná kajícnost a lítost srdce jako podmínka pro odpuštění, detailní líčení „druhů a množství těžkých hříchů“ knězi je ponižující praxe, která často vede k hříchu.

Odpuštění hříchu je soudní úkon kněze

Obřad zpovědi v katolické církvi s sebou nese nezbytná slova, která kněz musí užívat. Zde následují:

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Udělují ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Rozhřešení, které musí katolík obdržet, neprohlašuje, že mu Bůh sám odpustil, jde spíše soudní úkon kněze, který říká: „Uděluji Ti rozhřešení.“ Je to tudíž kněz sám, kdo jedná jako soudce při odpouštění hříchů. Slovy Trentského koncilu:

„Nicméně přestože je kněžské rozhřešení udělováním dalšího dobrodiní, není to jen pouhá služba, ať již v oznamování evangelia, nebo vyhlašování odpuštění hříchů, ale je to rovnocenné soudnímu aktu, prostřednictvím kterého pronáší kněz rozsudek jakožto soudce.“

O této „božské moci“ k tomu, aby kněz mohl konat tyto soudní výroky, katechismus říká:

„Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: ‚Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy‘ a vykonává tuto božskou moc: ‚Odpouštějí se ti hříchy!‘. Ba víc: z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem.“

Tvrdit, že moc k božskému výroku je dána hříšným lidem, aby odpouštěli hříchy, je šokující arogancí. Je to horší v tom, že jako základ pro toto mylné tvrzení je citován verš z Matouše 16:19, kde se pojednává o tom, jak Pán pověřil individuálně apoštola Petra. Ale katechismus pokračuje:
„Tím, že Pán dává apoštolům podíl na své vlastní moci odpouštět hříchy, udílí jim také pravomoc smiřovat hříšníky s církví. Tento církevní rozměr jejich služby je zejména vyjádřen slavnostními slovy, která říká Kristus Šimonu Petrovi: ‚Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi‘ (Mt 16,19). Tato ‚moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou.‘“

Pán řekl apoštolu Petrovi: „Dám ti klíče nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude už svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude už rozvázáno v nebi.“ (Matouš 16:19). „Dám ti“ odkazuje na slib daný jen Petrovi. Pánovo prohlášení Petr doslovně naplnil, když byl učiněn prvním nástrojem k otevření Božího království Židům (Skutky 2:41) i pohanům (10:44-47) skrze kázání evangelia. Moc klíčů byla dvojí – jak k Židům, tak i k pohanům. Byla naplněna skrze apoštola Petra a to jen jej samotného. Nemohou existovat žádní nástupci tohoto prorockého pověření, jelikož Boží království bylo Židům i pohanům otevřeno jen jednou. Svazování a rozvazování z Matouše 16:19 a 18:18 se týká rozhodování církevního shromáždění ve věcech disciplíny dosažených skrze modlitbu, Slovo a Ducha, které budou potvrzeny v nebesích. Nezahrnuje to Pánovo božské právo odpouštění hříchů. Koncept, podle kterého dostala hříšná lidská bytost pověření božské autority k soudnímu odpouštění hříchů druhých, je zcela proti Bohu a popírá pravdu psaného Božího Slova. Nicméně je to přesně to, co církev Říma prohlašuje o svých kněžích.

Podle Říma je odpuštění skrze kněze biblické

Biblická podpora pro údajnou schopnost kněží zprostit hříchu je podle katechismu v paragrafu č. 1485:

„Večer o velikonoční neděli se Pán Ježíš ukázal svým apoštolům a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou‘ (Jan 20,22-23).“

Biblickou odpovědí na toto tvrzení jsou související slova zapsaná v Janově evangeliu 20:23: „Komukoli odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny; komukoli je zadržíte, těm jsou zadrženy.“ Apoštolové nebyli posláni, aby byli kněžími, ale aby byli svědky pravdy. Nebyli prostředníky smíření, ale spíše kazatelé a vydavatelé této pravdy. Je nesporné, že Pán Ježíš Kristus shrnul evangelium v několika větách. Pán dal svým učedníkům autoritu, aby ohlašovali odpuštění těm, kterým Bůh již odpustil. Pověření z pasáže u Jana je paralelou k podobné pasáži u Lukáše 24:47, Matouše 28:18-20 a Marka 16:15-16. Skutky apoštolů dokazují, že apoštolové toto přikázání právě takto chápali a následovali, protože Kristus neustanovil zpovědníky, kteří by zkoumali každý jeden hřích, který by jim lidé ve zpovědnici šeptali. Ustanovil spíše kazatele svého evangelia a způsobil, že bylo jejich hlas slyšet. Apoštol Petr tedy prohlásil: „Jemu vydávají svědectví všichni proroci, že skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“ Jestliže v Něj věříme, ospravedlní nás. Je to nádherné odpuštění hříchů, které všichni potřebujeme, bez něhož je každý z nás duchovně mrtvý. Způsob, jakým se odpouští hříchy, je v Písmu prostřednictvím hlásání evangelia. Není to skrze šeptání spáchaných hříchů do uší smrtelného člověka ve zpovědnici.

Nebezpečí související se zpovědí

Mé srdce zraňuje upřímný žal nad prázdnotou a hanebností, která vychází z toho, co se označuje jako prostředek odpuštění. Člověkem navrhnutá a vyrobená zpovědnice s dvěma hříšníky uvnitř, kde jeden z nich tvrdí, že je nadřazeným nad svědomím druhého, je náhražkou za osobní a soukromé duchovní společenství s Bohem při hledání Jeho milosrdenství a milosti, které smíme mít díky poslušnosti Ježíše Krista. Duše jsou vedeny k opouštění od předrahé pravdy a k ponižování se před jiným stvořením v závažném obřadu. Spasení a odpuštění tak již více neproudí k hříšníku skrze ryzí Slovo přímo od Boha, ale nevědomí lidé spíše usilují o distribuci odpuštění prostřednictvím kněží ve svátosti zpovědi.

Katolický systém tak nahradil práci Ducha Svatého a radost z poznání odpuštění před živým Bohem za důvěrnou blízkost člověka. Nicméně závažným problémem vyznání ve zpovědnici je možná příležitosti k hříchu, nebo dokonce křivému obvinění. Všechna tato nebezpečí připouští i pravidla související s katolickým systémem svátosti. Ve Vatikánském právu týkajícího se zpovědi, v kánonu 977 stojí:

„Rozhřešení spolupachatele v hříchu proti šestému přikázání Desatera je kromě v nebezpečí smrti neplatné.“

Je to takový problém, že papež Jan Pavel II. rozhodl, že některé přestupky kněží ohledně svátosti smíření a pedofilie mají být souzeny pouze římským tribunálem. Dokument prohlašuje:

„Vážné přestupky proti svátosti smíření: rozhřešení spolupachatele v hříchu proti šestému přikázání; pokus o svádění k hříchu proti 6. přikázání pod záminkou nebo během zpovědi; hrubé porušení zpovědního tajemství. Sexuální styk s chlapci je zločinem proti mravům. Je to hřích proti šestému přikázání spáchaný mezi knězem a nezletilou osobou.“

Takový zákon může omezit rozšiřování skandálních zpráv týkajících se zpovědi na oblastní úrovni, ale s nezřízenými touhami neznovuzrozených mužů, čelících abnormální situaci, jakou je těsná blízkost ve zpovědnici, nedělá nic. Prohlašovat, že lidé jsou tak vybaveni mocí, že soudním úkonem zbavují druhé hříchu, a následně je umístit do těsné a nebezpečné blízkosti žen a chlapců a přitom očekávat, že se budou neustále vyhýbat hanebnému hříchu, je pasivní a hrubou opovážlivostí na straně římské církve. Kdyby nějaká společnost v běžném obchodním světě takto zacházela se svými zaměstnanci, tak by byla ihned skandálně odhalena jako zločinná organizace a občané by byli varováni před investováním do jejich aktivit.

Kánon 984 §1 dále prohlašuje: „Zpovědníkovi se úplně zakazuje použití poznatku získaného při zpovědi, který přitíží kajícníkovi, i když je vyloučeno jakékoliv nebezpečí odhalení.“ Prosazované právo kněží na mlčenlivost, se samo může stát další velkou příležitostí ke hříchu kněze. Obzvláště v malých skupinách, jako u zpovědí řeholnic, je velmi obtížné, ne-li nemožné, udržet si vůči zpovídanému člověku postoj neovlivněný informacemi, které se kněz dozvěděl při zpovědi. Další z vatikánských zákonů týkajících se zpovědi je kánon 979: „Kněz má při kladení otázek postupovat opatrně a ohleduplně, se zřetelem na stav a věk kajícníka a má se zdržet zjišťování jména spolupachatele.“ Tento zákon ukazuje na úskalí, která mohou při kladení otázek ve zpovědnici nastat. Skutečnost, že knězi je zakázáno se ptát na jméno spolupachatele, ukazuje také na sklon ke hříchu, který vyvstává v takto důvěrných setkáních ve zpovědnici. To je jen pár příkladů z nekompromisního zákona, který je utvořen k předcházení a omezení možného morálního chaosu, který by mohl vyvstat ze zpovědní praxe. Kdyby dodržovali zjevná pravidla biblických rad a kněz by nebyl neponechán sám s osobou, která by se mu mohla nabízet nebo které by se nabízel on, nebyly by tyto záležitosti tak hazardní. Boží Slovo učí skrze nařízení a příklady, že poznání zla je vždy zdrojem pošpinění pro stvoření, které je získá.

Jedna z hlavních radostí nebes, po které praví věřící celým svým bytím touží, je být konečně svobodný od přítomnosti, síly a znalosti hříchu. Právě z tohoto důvodu si Bůh v Edenu rezervoval znalost dobrého a zlého pro sebe, protože jedině zcela svatá, neomezená bytost nekonečné síly a dobroty může mít takovouto znalost, aniž by ji to znečistilo. Je to tedy výslovná duchovní nerozumnost a pošetilá troufalost vymyslet a nařizovat soukromý rituál, v němž se probírá celá hloubka lidské zvrhlosti a slabosti pod pláštěm vyhledávání odpuštění a milosti. Nicméně to, že se zpovědi mají konat ve zpovědnici, a ne na jiném místě, je dokonce součástí práva katolické církve.

Závažným poznáním je, že jedinečný úřad Pána Ježíše Krista je podkopáván pod záminkou odpuštění hříchů, což může vyústit ve vážnou příležitost k hříchu. Upřímní kněží, kteří plní své povinnosti, a oddaní katolíci hledající úlevu od hříchu se mohou kořistí hříchu stát právě v obřadu, který by je údajně měl hříchu zprostit. Skandály plynoucí ze zpovědí a dalších blízkých setkání v katolickém systému, dosahují tak hrozivých rozměrů, že je obtížné držet krok s dokumentovanými důkazy. Naše srdce by měla hluboce truchlit a naší touhou by mělo být zvěstovat katolíkům čisté evangelium, aby mohli přijít k samotnému Pánu Ježíši a poznat svobodu a radost, které jsou jen v Něm. „Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.“

Pro všechny, kdo setrvávají v Pánově Slově, je to nádherné zaslíbení o tom, že poznají pravdu a ta je učiní svobodnými. Pravda evangelia osvobodí člověka od jha obřadních kultů, které stále klamou a chytají do pasti mnohé, ale lidské svědomí před Bohem neosvobozují. Duše, která se spoléhá ve věcech spasení jen na Pána samotného, na Jeho každodenní milosrdenství k odpuštění hříchů, uzří slávu Pána a je právě Duchem Svatým k téže podobě proměněna od slávy k slávě. Naši modlitbou je, aby „Bůh, který řekl, aby ze tmy zazářilo světlo,“ zazářil i v srdcích těch, kdo setrvávají v neutěšené temnotě lidské tradice, aby je „osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista.“

Odpuštění podle bible

Podle Písem je odpuštění zprostředkováno jen skrze Pána Ježíše Krista, jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem. Nástrojem odpuštění není církev, ale spíše víra v Pána Ježíše Krista: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i tvůj dům.“ „Avšak tomu, kdo nekoná skutky, ale věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, se počítá jeho víra za spravedlnost.“

Odpuštění všech hříchů je v režii Boží, nikoliv církevní. Je to tak, abychom pochopili, že je to On – Bůh, který „ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.“ Pokusy přenést katolické kněze a svátost zpovědi do podstaty spasitelného Božího díla a učinit kněze a svátost zdrojem odpuštění jsou ve skutečnosti velkým rouháním. V Písmech je odpuštění a smíření s Bohem jen v samotném Ježíši Kristu.

Bůh plný milosti

Navzdory jasnému biblickému učení, katolická církev tvrdí, že pouhý člověk, který použije správnou kombinaci slov, je efektivním prostředkem milosti v soudním úkonu odpuštění. Zvlášť o obřadu zpovědi prohlašuje: „Z moci své božské autority (Kristus) dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem.“ Je to dostatečně vážné, takže to vede jen k Božímu hněvu vůči těm, kdo vymysleli a praktikují tuto zlou parodii na odpuštění Pána Ježíše. V Písmech „Bůh plný milosti“ prostřednictvím svého Slova přímo hledá, nachází a zachraňuje svůj lid. Boží odpuštění je darem pro věřícího. Zakládá se na Kristově dokončeném díle na kříži a dostává je ten, kdo na Něj spoléhá. Boží dílo v Ježíši Kristu ukazuje na Boží milosrdenství k věřícím, takže oči jejich víry jsou upřeny jen a jen na Něj. „Jestliže kvůli provinění jednoho člověka kralovala skrze toho jednoho smrt, tím spíše ti, kteří přijímají hojnou milost a dar spravedlnosti, budou kralovat v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista!“