Tradice a biblická Marie
„Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k „Matce milosrdenství“, která je celá svatá.“
Takto zní výjimečná chvála a uctívání, které katolické učení vzdává své Marii. Jejími slavnostmi je prostoupen cyklus katolických svátků v průběhu celého roku. Papež Jan Pavel II Marii zasvětil sebe i svůj pontifikát. Jeho osobní motto „Totus Tuus sum Maria“ v češtině znamená „Jsem celý Tvůj, Maria.“ 8. října 2000 zasvětil před sochou Panny Marie Fatimské celý svět a nové milénium „Nejsvětější Panně Marii.“ Ona je významnou součástí katolického učení i centrem životů miliónů katolíků.
Tatáž Marie svými neustálými půvabnými a fascinujícími zjeveními omámila svět, a dokonce se zdá, že je svět její osobou hypnotizován. Není ničím neobvyklým, že tuto Marii nacházíme na titulních stránkách časopisů Life, Time a časopisu Newsweek. Je také stále aktuálnějším ústředním bodem v otázce jednoty Římskokatolické církve a Muslimů. Známý arcibiskup Fulton Sheen prohlásil:
„Pevně věříme, že to, čeho se někteří obávají ohledně muslimů, nebude naplněno, ale že islám bude místo toho nakonec obrácen v křesťanství – a to takovým způsobem, jaký si i mnozí z našich misionářů nikdy nepředstavovali. Věříme, že k tomu nedojde skrze přímé učení křesťanství, ale skrze výzvu muslimů k uctívání Matky Boží.“
Ekumenismus mezi papežstvím a islámem musí mít na pravé tělo Kristovo vážný dopad, jak také ukazují poslední události. Je zcela nepochybné, že Mariánská zjevení budou v tomto hnutí směrem k jednotě hrát důležitou roli.
Navíc jsou zjevení stále četnější, jak i před nějakým časem poznamenal kardinál Ratzinger (nyní papež Benedikt XVI):
„V roce 1984 kardinál Josef Ratzinger, hlava kongregace pro nauku víry římskokatolické církve, prohlásil, že ‚jedním ze znaků naší doby je, že oznámení Mariánských zjevení se množí po celé zemi…‘ Učinil toto pozorování na základě zpráv z různých částí světa, kultur a politických systémů o mnoha zjeveních Požehnané Panny Marie.“
Další typicky katolické internetové stránky zvěstují, že „v posledním století a půl jsme viděli nespočet případů zjevení Požehnané Panny Marie. Údajně i sám Ježíš mluvil k několika vizionářům. Několik zjevení římskokatolická církev oficiálně schválila.“ Celé množství zjevení v Bosenské Medjugorje je příkladem tohoto dění:
„Od roku 1981, kdy zjevení začala, navštívily Medjugorje milióny lidí všech různých věrouk, z celého světa. Odešli duchovně posilněni a obnoveni. Nespočet nevěřících a fyzicky či mentálně postižených, se obrátil a byl uzdraven… Panna Maria stále podává zprávy šesti mladým lidem z vesnice Medjugorje: Ivanovi, Jakovi, Mariji, Mirjaně, Vickce a Ivance. Těchto šest mladých lidí (označovaných jako ‚vizionáři‘) dostává zjevení Požehnané Panny Marie od 24. června 1981. Navíc má Panna Maria každému z nich zjevit všech deset ‚tajemství‘ o tom, co se na zemi v blízké budoucnosti stane … Vizionáři zatím odkryli jen jediné z těchto tajemství. Panna Maria slíbila, že na hoře, kde se poprvé zjevila, zanechá nadpřirozené, nezničitelné a viditelné znamení … Když přijmou všichni vizionáři všech deset tajemství, Panna Maria se jim přestane každodenně zjevovat. Dodnes přijali Mirija, Vicka a Ivan devět tajemství, a Panna Maria se jim stále zjevuje každý den, ať jsou kdekoliv, v 17:40 letního času a v 18:40 po zbytek roku, podle času v Medjugorje. Mirjana, Jakov a Ivanka přijali všech deset tajemství a Panna Maria se jim zjevuje jednou ročně a bude tak činit do konce jejich života.“
Obdiv obklopující katolickou Marii dosáhl takových rozměrů, že je nezbytné se obrátit k oficiálnímu katolickému učení o Marii a pozorovat, jestli mohou být takováto dramatická vyjadřování úcty nedílnou součástí katolické církve.
Navzdory biblické pravdě: „Svou slávu nedám nikomu,“ vytváří Římská církev analogii mezi Marií a Ježíšem a dokonce Marií a Duchem Svatým. Katolické učení soustavně prohlašuje, že vlastnosti a úřady Pána Ježíše Krista jsou aplikovatelné na Marii. Níže uvedená tabulka znázorňuje strategie, které jsou v pozadí Mariánských dogmat, jako kdyby Marie byla v některých rolích rovnocennou samotnému Pánu a Duchu Svatému.
1. Jedině Ježíš Kristus je bezhříšný
2. Milost a spasení jsou v Kristu samotném
3. Ježíš Kristus byl vzat na nebesa a je Králem Králů
4. Ježíš Kristus je jediným prostředníkem
5. Duch svatý je pomocníkem a přímluvcem věřícího
6. Kristus sám spolu s Otcem a Duchem svatým je Bůh, který je celý svatý.
1. Mariino neposkvrněné početí
2. Mariino místo v milosti a spasení
3. Mariino nanebevzetí a titul Královna nebes
4. Marie je prostřednicí
5. Marie je pomocnicí a přímluvkyní
6. Marie je také celá svatá
Katolicismus se pokouší tvrdit, že výjimečná bezhříšnost, jako je ta náležející Pánu Ježíši, patří i katolické Marii. Katolický katechismus ohledně dogmatu o Mariině takzvaném neposkvrněném početí tedy oficielně prohlašuje:
„Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti, byla vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném početí, které vyhlásil roku 1854 papež Pius IX.: ‚Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.‘“ (§ 491)
„…Z Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčena jakýmkoli osobním hříchem.“ (§ 493)
Celá myšlenka „Neposkvrněného Početí“, které katolická církev Marii připisuje, je zcela nebiblická. Tento termín, který římský systémem užívá, nemá nic společného s panenským zrozením Ježíše Krista, ale je spíše aplikován na početí Marie v lůně její matky. Základem pro katolické tvrzení „Neposkvrněného Početí“ je myšlenka, že ji Bůh a Ježíš Kristus zcela ochránil jak od dědičného, tak i od osobního hříchu.
Přesto pravda Písma „všichni jsme zajisté zhřešili a nemáme slávy Boží“ se vztahuje jak na Marii, tak i na všechny věřící. V Písmech je dále vidět pozici Marie jako spasené hříšnice: „(Josef a Marie šli do Jeruzaléma), aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata.“ Činili tak podle zákona Hospodinova. Mariin příklad nás učí, že máme jak děkovat Bohu za Jeho milost k nám, tak i uznat, že jsme hříšníci zachránění jen Jeho milostí samotnou. Dalším záznamem o tom, že Marie rozuměla, že je před Bohem hříšná, je Mariin známý chvalozpěv, ve kterém prohlašuje: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli…“ Nazvala Boha „Spasitelem“ jelikož On zachraňuje svůj lid od hříchu. Dokonce, tak jak zde jasně prohlašuje, i Marie – matka Pána Ježíše – potřebovala svého Spasitele.
Dogma, podle kterého je Marie věčnou pannou, je součástí mýtu bezhříšnosti, jež Marii římskokatolická církev připisuje. Je to další krůček v rozvoji doktríny, která Marii povyšuje na místo Pána a Spasitele Ježíše Krista. Tato doktrína říká, že Marie byla pannou nejen před početím Krista, ale i během jeho zrození a taktéž poté. Řím tedy učí:
„Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem. Vždyť Kristovo narození ‚její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo‘. Liturgie církve slaví Marii jako ‚Aeiparthenos‘, vždy Pannu.“
Doktrína o Mariině panenství před zrozením Krista je doktrínou Písem, a je velmi důležitou součástí biblické víry. Ale o Mariině trvalém panenství Písma nevyučují. Ve skutečnosti učí protiklad. Manželství je na stránkách Písma doporučováno a ctěno. Písma vyučují: „Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“ Termín „sešli se“ zahrnuje i myšlenku sexuálního styku. Implicitně je jasně řečeno, že Marie a Josef se vskutku „sešli“. Dále Písma hovoří: „Potom Josef přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila prvorozeného syna; a dal mu jméno Ježíš.“ Z jazykového hlediska je zcela jasné, že Marie žila v manželství s Josefem jako panna, dokud se nenarodil Ježíš Kristus. Před porodem ji Josef sexuálně nepoznal. Dokonce ani slova „dokud“ a „prvorozeného“ nejsou nezbytná ke stanovení toho, co následovalo poté. Člověk by přirozeně vydedukoval, že následoval normální manželský vztah, ledaže by nebyl oddaným obráncem tradice Mariina trvalého panenství. Duch svatý, skrze pisatele Matoušova evangelia, nic takového nevyjevuje.
Vůdčí římská autorita, Tomáš Akvinský, pokládá otázku: „Zdalipak složila Matka Boží slib panenství?“ Taktéž odpovídá: „Matka Boží tak neučinila, dokud nebyla zasnoubena s Josefem, nýbrž po zasnoubení, na základě jejich společného rozhodnutí, složila svůj slib panenství spolu se svým snoubencem.“ Stejně je tomu i v současnosti, kdy se katoličtí apologetové, v zoufalých pokusech ospravedlnit katolické mariánské učení, drží stejné tradice. Své stanovisko, že Marie dále zachovávala svůj slib panenství a neměla žádné další děti, nemění. To je zcela absurdní. Údajný trvalý celibát Josefa a Marie je proti božskému záměru. Manželství je ustanoveno Bohem se záměrem spojit muže a ženu v „jedno tělo“. V naplňování fyzického spojení, jímž je manželství dovršeno, nese každý v páru zodpovědnost, že nebude ve věcech sexuality toho druhého obírat. Bůh tento prostředek ustanovil, aby byla jejich těla udržována v posvěcení a úctě. Jestliže by mělo dojít k abstinenci, mělo by tomu být po vzájemné dohodě a také jen dočasně.
Jestliže by Josef souhlasil s panenstvím ve svém manželství, zhřešil by tak proti přímému Božímu přikázání: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku.“ Josef udělal přesně to, co mu Duch Svatý nařídil, jak také Písma zaznamenávají: „… nepoznal ji, dokud neporodila svého prvorozeného syna…“ Jak pro Josefa, tak i pro všechny manžely je Hospodinovo nařízení jasné a dokonalé: „Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně.“ Pokud by Marie a Josef složili slib panenství ve svém manželství, zhřešili by tak proti Bohu, protože by společně činili to, co je proti Jeho nařízení.
Úloha „věčné Panny“, kterou katolická církev Marii připsala, je nebiblická. V Písmu se nachází několik pasáží, kde jsou zmínky o bratřích a sestrách Ježíše Krista. Například v Markově evangeliu: „Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ Další je v Matoušově zprávě: „Není to snad syn toho tesaře? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? Nejsou snad všechny jeho sestry u nás?“ Z těchto a dalších textů, je jasné, že Ježíš měl bratry a sestry. Duch Svatý, jako autor Písem, užil precizního jazyka, řečtiny, ve kterém je zcela jasné odlišení bratra „adelphos“ (doslovně: „a“ znamená „z“, a „delphus“ znamená „děloha“) a synovce nebo bratrance, „anepsios“. Podobně apoštol Pavel, v inspiraci Duchem Svatým, nazývá Jakuba „Pánovým bratrem.“ Řecké slovo, které zde užil, je „adelphos“ znamenající bratr, spíše než „anepsios“, což znamená bratranec. Duch Svatý je opět v Markově evangeliu naprosto přesný, když používá jednoznačné slovo bratr: „Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr (adelphos) Jakubův…“
I když je slovo „adelphos“ v některých místech Nového Zákona příležitostně užito i při odkázání na velkou skupinu věřících a učedníků, kontext pasáží u Marka a Matouše je tak jasný, že jakýkoli jiný, než doslovný význam slova, by zde měl za následek absurdní vyznění. Kdyby zde „bratři a sestry“ znamenali věřící a učedníky, text by v kontextu vyzněl bizarně. Prohlašovat koncepci „bratranců“ je rovněž nepřípustné, protože takovýto vztah je vždy vyjádřen slovem „anepsioi“, které tento vztah označuje. Duch Svatý jasně ukazuje nejen, že měl Ježíš Kristus sourozence, ale v Janově evangeliu také odlišuje sourozence a učedníky: „…Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci…“
Další a zjevně zoufalý pokus o udržení tradice, že Marie zůstala navždy pannou, je návrh Římské církve, že když Písmo hovoří o Ježíšových bratřích a sestrách, odkazuje na „druhou Marii“. A tak prohlašuje:
„Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách. Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, ‚Ježíšovi příbuzní‘ (Mt 13,55), jsou syny Marie, Kristovy učednice, která je příznačně označena jako ‚druhá Marie‘ (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé.“
Druhá Marie? Proč překrucovat Písma? Tento paragraf katechismu nepřikládá žádný vliv veršům Matoušova evangelia, kde je jmenována jeho tělesná matka Marie a kde jsou jmenováni jeho tělesní bratři. Je to však nezbytné, aby mohla být propagována koncepce Marie jako téměř božského stvoření, které je nad normálním manželským vztahem se svým manželem Josefem. Tato obhajoba se stala základem pro ustanovení Marie jako modelu pro řeholnice a kněze žijící v celibátu. Vymyšlená tradice o Mariině „trvalém panenství“ je v katolické církvi dodržovaná a prosazovaná, aby tak byl poskytnut základ nejen pro vzhlížení k Marii jako výjimečné bytosti, ale také pro rozšíření uctívání stavu celibátu jako prostředku vstoupení do vyššího plánu svatosti a bližšího přístupu k Bohu. Tak prohlašují, že: „Rozhodnutí Požehnané Matky, aby zcela oddala své panenství Pánu, bylo začátkem a inspirací posvěceného panenství v církvi.“
Biblická Marie je upřímnou věřící, kterou všechny generace budou nazývat požehnanou mezi ženami – není ale požehnanou nad nimi, a ani není požehnanou na úroveň Ježíše Krista samotného. Mariina požehnanost byla vyjádřením Boží přízně vůči ní, a to zvláště pak v tom, že byla povolána stát se matkou Pána. Bylo to rozhodnutí svrchované Boží vůle a prorocky to vyplývalo z faktu, že byla z královského rodu Davidova. Ve své víře a podle Božího Slova, kterého se jí dostalo, počala a jako panna přivedla na svět Pána Ježíše Krista. Později v poslušnosti Pánovu Slovu (o čemž je neomylný záznam v evangeliích) byla Josefovou manželkou a matkou dětí, které společně zplodili. Prostou, nepřikrášlenou pravdou je, že betlémská Marie, jako všichni praví věřící, byla hříšníkem spaseným Boží milostí skrze víru, nikoliv žádnou vlastní spravedlností nebo zvláštní ochraňující milostí získanou při svém vlastním zrození, ani vyvýšením panenství v manželství jako vyššího povolání, než je to, které Pán nařídil ve svém Slově. Tímto způsobem byla a vpravdě je požehnanou mezi ženami.
Podle Písem Pán Ježíš Kristus dokončil dílo vykoupení. Milost a spasení jsou v Kristu Ježíši samotném. V Římské tradici Marie přesto získala místo v oblasti milosti a spasení. Pod nadpisem: „…ona je naší Matkou v řádu milosti,“ katechismus vyučuje:
„Avšak její úloha vzhledem k církvi a k celému lidstvu jde ještě dále. 'Zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.'“
Boží milost a láska ve spasení k nám nepřichází prostřednictvím matky, ale Boží milost a láska ve spasení jsou spíše velekněžskou prací Ježíše Krista samotného. Milost je výhradně Jeho charakteristickým znakem. Tento jedinečný rys Písma připisují jen Pánu Ježíši Kristu samotnému. „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Vše, co bylo před Ním, bylo jen jeho předobrazem a poukazovalo na Něj. Vše, co přišlo po Něm, ukazuje zpět na Něj. „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ A jak apoštol Jan prohlásil: „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ Jen Jeho milostí jsou věřící učiněni přijatelnými před Svatým Bohem. Otcova vůle byla, aby v Něm přebývala veškerá plnost milosti. Takové bohatství milosti je jen ve „Slově, které se stalo tělem“. Jako zdroj veškeré milosti pro svůj lid, má také plnou zásluhu a spravedlnost. Otce potěšilo, že v něm samotném, jako Spasiteli, přebývá všechna plnost „jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.“ On sám hojně rozdává veškerému svému lidu „milost za milostí“. Tvrzení, že Marie „je matkou v plánu milosti“ je drzou nestoudností jak vůči osobě, tak i službě Ježíše Krista. To by znamenalo, že k tomu, aby Jeho milost fungovala, je potřeba matka. Taková „milost“ už není žádnou milostí. Pokud zcela nepatří jen Jemu, není už náležitě vlastněnou a zadarmo rozdávanou milostí.
Katolická církev nicméně pokračuje v tvrzeních, že Marie má místo v plánu milosti, a dokonce jde ještě mnohem dále v jejím vyvyšování, když prohlašuje, že:
„Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami … Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.“
„…Jak praví svatý Irenej, ‘svou poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení.‘“
Prohlášení, že „mateřství Marie v plánu milosti“ má „spásnou úlohu“ „přinést nám dary věčného spasení“ je přímé rouhaní proti osobě Pána Ježíše Krista, který jediný je plný milosti a pravdy. Je to také urážka Marie, kterou popisují Písma. Stejně tak je tato citace Irenea rouhaním, protože absurdně prohlašuje, že „… se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení.“Naznačuje to mocný vliv její vůle na Boha, a vlastně jí popisuje i jako počáteční skutečnou příčinu spasní duší, včetně té její. Je to ukázka opovážlivé neúcty k Boží lásce jako skutečné příčině spásy duší. Bible učí, že spasení člověka pochází od Boha: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Písma vyučují, že Bůh je „Bůh plný slitování a věrný“ „je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek.“ Vést kohokoli k Marii v naději na milosrdenství, které by mu zařídila svým vlivem na Boha, je naprostá zrada jediné naděje, kterou duše má, tou je sám Ježíš Kristus. Je to také pokus o krádež slávy a cti náležící jen Bohu samotnému, neboť jen On sám dává naději spasení.
V tomto připodobnění je biblický fakt, že Ježíš Kristus byl vzat na nebesa jako Král králů, v katolické církvi spojen s prohlášením, že Marie byla vzata na nebesa a nyní je Královnou všeho. Řím oficiálně vyučuje:
„Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů a vítězi nad hříchem a smrtí.“ Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů: „Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí — pozn. překl.) jsi neopustila svět, ó Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti.“
Římskokatolická doktrína o Nanebevzetí Marie vyučuje, že Marie byla vzata s tělem i duší na nebesa, buď aniž by zemřela, nebo krátce po smrti. Toto dogma bylo vyhlášeno roku 1950. Podle učení římskokatolické církve je popření této doktríny smrtelným hříchem. Toto dogma je skutečně nesmyslné, jelikož o této události neexistuje žádná zmínka v Písmech, a dokonce ani v rané tradici. Připouští to i katoličtí učenci, jako například Ludwig Ott, který prohlašuje: „Myšlenka tělesného nanebevzetí byla prvně vyjádřena v jistých příbězích z pátého a šestého století. První církevní pisatel, který se jakkoliv zmínil o tělesném nanebevzetí Marie ve spojení s apokryfními příběhy, byl sv. Řehoř z Torsu (594 n.l.).“ Tím, že římskokatolická církev přijala nauku o Mariině nanebevzetí za svou a vyučuje ji, je zodpovědná za podporu učení, které pochází z heretických spisů, které raná církev oficiálně odmítla.
Vedle oficiálního učení o nanebevzetí, je tato údajná Marie prohlašována i za „královnu nade vším“. Mezi katolíky je populární modlitba, která následuje po růženci, zvaná „Zdrávas Královno“. Začíná: „Zdrávas Královno, Matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše...“ Je to předložení vlastního života a nadějí Královně nebes. Římská Marie je v oficiálních litaniích nazývána: „Královna andělů, Královna patriarchů, Královna proroků, Královna apoštolů, Královna mučedníků, Královna vyznavačů, Královna panen, Královna svatých, Královna bez dědičného hříchu počatá, Královna na nebe vzatá, Královna posvátného růžence, Královna míru.“
Je to totožné s tím, co v časech Staré Smlouvy činili zvrácení Izraelité, jak to zaznamenal prorok Jeremiáš: „Synové sbírají dříví, otcové zapalují ohně a ženy hnětou těsto, dělají obětní koláč pro královnu nebes a přinášejí úlitby jiným bohům, aby mě uráželi.“ Připomíná to starověké Féničany, kteří nazývali měsíc Aštoret nebo Aštartou, ženou Baala a Královnou nebes. Stejně tak i Babylóňané uctívali Královnu nebes jako Mylittu.
Ve čtvrté a páté kapitole knihy Zjevení Janova je podán docela detailní pohled na nebesa. Bůh sedí na trůnu obklopen čtyřiadvaceti staršími a čtyřmi živými stvořeními. Beránek – Pán Ježíš Kristus je na trůnu. Mnoho tisíc andělů obklopuje trůn a zpívá Bohu chvály. Není zde žádná Královna Nebes, to by bylo Bohu ohavné. Oslavován je jedině samotný Bůh. „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není.“ Ten, kdo propaguje takové uctívání Královny nebes „bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu...“
Nade všechno, co zde bylo zmíněno, je fakt, že římskokatolická církev vykonstruovala Marii jako prostřednici, což koresponduje s úlohou Ježíše Krista, jediného prostředníka. Vatikán vyučuje: „… Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.“ Více detailů této koncepce se nachází v dokumentech II. Vatikánského koncilu:
„Máme jediného prostředníka podle apoštolových slov: „Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,5-6). Mariina mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje toto jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny na lidi neplyne totiž z nějaké nutnosti, nýbrž jedině z Božího svobodného rozhodnutí..."
„Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává.“
Římská církev vzhlíží k Marii, jakoby měla úlohu prostředníka v ženské podobě – prostřednici. Otázka prostřednictví mezi Bohem a člověkem je velmi závažná, protože v této funkci může být pouze ten, kdo je skutečně Bůh i člověk –Pán Ježíš Kristus – takže člověk může být skrze něj přenesen do vztahu s všemohoucím Bohem. Pán Ježíš řekl: „Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Otec je Bůh. Ježíš, Syn, je jedinou cestou k Otci. Apoštol Pavel také píše: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ Nebeský Otec poslal svého jediného Syna, aby tak mohli hříšníci k němu přijít přímo skrze „člověka Ježíše Krista“.
Vysvětlení II. Vatikánského koncilu, jak je možno mít Marii v roli prostřednice, je klasickým příkladem římskokatolického kličkování. Zatímco představuje dva prostředníky, tvrdí, že prostřednictví Marie „důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává“. Učení Říma přímo protiřečí pravdě Písem. Skutečná praxe běžných katolíků, založená na tomto dogmatu a odrážející se v katechismu a modlitebních knížkách, prozrazuje náznaky Říma, že jde o dlouholetou lež. Běžný katolík, který vzhlíží k Marii, jako ženskému prostředníku, je takto zdržován a blokován od plné důvěry v Pána Ježíše Krista samotného. Ježíš Kristus je jedinou cestou k Otci. Člověk Ježíš Kristus je jediným Prostředníkem v nebesích: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen.“ Toto je neochvějná skutečnost. Jenomže Vatikán jak v historii, tak i v současnosti, tuto pravdu veřejně popírá, když prohlašuje Marii za ženského prostředníka a Královnu nebes.
Zjevení „Marie“ po celém světě fpodporují oficiální učení Vatikánu a ukazují, jak takové učení o Prostřednici, která je také Královnou nebes, vypadá ve skutečnosti. Někdy tato zjevení představují Marii jako spolu-prostřednici společně s Kristem, a také jako velekněžku na straně věřících spolu s Ním. Často se zjevuje jako Královna z nebes.
Zjevení šíří zprávu, která je vždy stejná. Vezměte v úvahu Portugalskou Fatimu – nejznámější místo Mariánských zjevení. Roku 1917, řeklo zjevení Marie dětem, že je potřeba, aby zvýšily úroveň svých obětí, protože „… mnoho duší jde do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí.“ Tato zpráva stojí v přímém protikladu s učením Písma, které jasně prohlašuje, že Kristova oběť na kříži byla první, poslední, a jedinou smírnou obětí na odpuštění hříchů. Mariánská zjevení ve Fatimě takto vlastně přímo protiřečí zprávě Kříže a naprosto popírají jeho účinnost. Totéž platí o zjeveních Marie v Medžugorji, v Kolorádském Denveru, v Arizonském Fénixu, ve městě Conyers v Georgii i po celém světě. Skrze svou plně dostatečnou oběť na kříži Kristus „sám očistil naše hříchy“ a „posadil se po pravici Majestátu na výsostech.“ Jasným zjevením Ducha Svatého je, že zpráva evangelia je pouze o jediné oběti jediného Prostředníka: „Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží... Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“ Je zřejmé, že Mariánská zjevení ve Fatimě i kdekoli jinde zcela protiřečí zprávě o kříži a popírají jeho účinnost. Zjevení ukázala, že opovrhují svatostí a účelem Kristova utrpení. Lžou o své identitě (vystupují jako Marie) a lžou o svém původu (údajně přichází z nebe). Autorita apoštola Pavla má k tomuto tématu určitě co říci: „… A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla.“
Detailní analýza zpráv Mariánských zjevení, jejich démonického původu a součinnosti s papežstvím je obsažena v knihách „Quite contrary“ a „Graven Bread.“ Dalším zkoumáním můžete zjistit, že se římskokatolická církev spojila s démonem a s jeho zprávou o vytváření vlastní spravedlnosti skrze lidské utrpení, odčinění, modlitbu a oddanost k něčemu, co se vydává za spolu-prostřednici, spolu-velekněžku, a dokonce se vyvyšuje na Boží trůn.
Pro věřícího člověka je pomocníkem a přímluvcem Duch Svatý. Vatikán se přesto snaží vyučovat, že rovněž i Marie je věřícímu přímluvkyní a pomocnicí. Oficiálně tvrdí: „...Proto je blahoslavená Panna vzývána v (římskokatolické) církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně ...“ Tváří v tvář těmto titulům stojí závažná skutečnost, že podle Bible je ochráncem a pomocníkem věřících Duch Svatý, který byl Pánem poslán, aby zaujal Jeho místo na zemi a aby také ve věřících přebýval. Stále s nimi a v nich zůstává (Jan 14:16). Připomíná jim Kristova slova (Jan 14:26). Vydává svědectví nikoliv o sobě, ale o Kristu (Jan 15:26). Uvádí věřícího do veškeré pravdy (Jan 16:13). Duch Svatý je skutečně dalším Ochráncem, božským Pomocníkem, Utěšitelem, a Duchem Pravdy. Jde o závažné učení, které tyto božské úlohy náležející Duchu Svatému, stejně jako prostřednickou úlohu Ježíše Krista, připisuje také „Marii“, a tím se rouhá proti Božím osobám Pána Ježíše Krista a Ducha Svatého. Toto učení je heretické.
Poznání cesty spasení přichází skrze přijetí Božího Slova a uvědomění si naléhavé potřeby smíření s Bohem. To je také duši, která slyší Boží Slovo zjevené usvědčováním Ducha Svatého, zprostředkováno, není to tedy skrze nějakou ženskou náhražku. Prostředkem Ducha Svatého je samotné Slovo Pravdy, a jen Duch Svatý je osoba, která ho dokáže účinně uplatňovat. Papež Jan Pavel II dne 13. května 2000 v portugalské Fatimě připsal římskokatolické „Marii“ úlohu Ducha Svatého ve vedení lidu k Bohu. Řekl:
„Podle Božského plánu, ‚žena oděná sluncem‘ (Zjevení 12:1) přišla z nebes na zem navštívit své vyvolené děti… Řekla jim, aby nabídly samy sebe jako oběť smíření a řekla, že je připravena je vést bezpečně k Bohu. A hle, viděly světlo zářící z jejích mateřských rukou, které pronikalo k nim tak, že cítily ponořeny v Bohu…“
Papež těmito troufalými slovy ve Fatimě okořenil mariánský fanatismus trochou mystiky. Z pozice svého úřadu, jako nevyšší učitel římskokatolické církve, zneužil Boží Slovo jako takové tím, že obyčejné ženě neoprávněně připsal úlohu Ducha Svatého – vedení lidu k Bohu. Nikdo by tím nebyl zděšen více, než pravá Marie z Betléma. Oficiální římskokatolické učení a papežova působivá slova jsou shrnuta do známé katolické modlitby zvané „Memoráre svatého Bernarda“:
„Pamatuj, Láskyplná Panno Maria, že od věků nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se utíkal pod Tvou ochranu, kdo vzýval Tvou moc, kdo prosil o Tvou přímluvu. V této důvěře se také já k Tobě utíkám, Panno panen a Matko, k Tobě přicházím, před Tebou stojím, já kající hříšník. Dobrá Matko Vtěleného Slova, neodvracej se od mých slov, ale slyš je a vyslyš. Amen.“
Tato modlitba naznačuje, že Bůh nemusí vždy odpovědět, ale „Láskyplná Panna Maria“ nikdy neselže. To je nejvyšší možné modlářství. Polyteismus byl vždy dobře zakořeněným hříchem. Boží přikázání stále trvá: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“
Sám Pán Ježíš Kristus spolu s Otcem a Duchem Svatým, jsou Bohem – jediným Svatým. Římskokatolická církev se pokouší tvrdit, že Marie je také celá svatá. Analogie, v nichž je římskokatolická „Marie“ prohlašována za příčinu spasení, přímluvkyni, pomocnici a prostřednici, jsou rouháním, jsou to pokusy o přidělení božských rolí lidské bytosti. Oficiální Římské učení přesto přidává další urážlivé rouhání, když nazývá „Marii“ Celou svatou a zdrojem svatosti. Toto znevažující učení se pokouší ukrást nejzákladnější vlastnosti božské slávy. Vatikán ve svém učení prohlašuje:
„Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k ‚Matce milosrdenství‘, která je celá svatá.“
„Církev mu (křesťanovi) dává příklad svatosti; její vzor a pramen poznává v nejsvětější Panně Marii.“
Bible jasně učí, že Bůh sám je nekonečný, věčný a neměnný ve své podstatě, moudrosti, moci, svatosti, spravedlnosti, božství a pravdě. On jediný je Celý Svatý. Jeho svatost je vlastnost, která zahrnuje všechny ostatní vlastnosti, takže Jeho spravedlivost je svatá, Jeho pravda je svatá, jeho soudy jsou svaté. On je každou ze svých vlastností. Jeho všezahrnující svatost je to, co Ho odděluje od ostatních bytostí. Je naprosto odlišný. Důvod proč potřebujeme být zachráněni před Bohem, který je celý Svatý, je podle slov Písma: „Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh.“ A opět, Pánovo Slovo prohlašuje: „Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou." Nejzávažnější slova k tomuto tématu jsou u proroka Izajáše: „Volali jeden k druhému: ‚Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.‘“ Pokus nazývat stvořenou bytost „Celá Svatá“ je dokonalým rouháním a modlářstvím prvního řádu.
Bible nejen ustanovuje kým Bůh je, ale také vylučuje všechny ostatní z druhu slávy, kterou Bůh vlastní. Podobně Bible nejenže učí, kým Pán Ježíš Kristus je, ale také že jeho úloha a vlastnosti jsou naprosto odděleny od všech ostatních bytostí. A nakonec Písma prohlašují osobu a úlohu Ducha Svatého za jedinečnou a rovněž vyhrazuje Jeho úlohu jen Jemu. Tyto biblické pravdy vylučují všechna římskokatolická učení, která staví svou „Marii“ na odiv jako „Celou Svatou“ nebo jako „Neposkvrněné Početí“, „Matku v plánu milosti“, „Královnu nebes“, „Prostřednici“, „Orodovnici“ a „Nebeskou pomocnici“. „Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám.“
Falešná Marie římského katolicismu není ani paralelou ke Kristu, ani k Duchu svatému, ale ohavností před Bohem a Jeho Slovem. Je zde však zjevná paralela mezi římskokatolickou „Marii“ a pohanskými bohyněmi. Podobně jako o Římské Marii, je i o pohanských bohyních hlásáno, že nepotřebují spasení, jelikož jej samy působí. Tyto bohyně obvykle nemají lidské děti, jsou nazývány „Královnou nebes“ a jsou skrze zvláštní předměty a slovní formule vzývány k činění nadpřirozených věcí. Bohyně neumírají a lidé se k nim v uctívání modlí. Katolický kult věčné panny Marie, Královny nebes, vede člověka k okultismu a není nic překvapivého, že má v okultismu své kořeny. Římská Panna Marie je zařazena vedle bohyní, které jsou k nalezení například na následujících webových stránkách: The Spiral Goddess Grove, The White Moon a Goddess 2000. Považují Marii za „Božskou ženu“ a říkají, že po staletí mnoho lidí směšovalo své starověké bohyně s Marií. Zatímco Písma říkají, že „satan sám se proměňuje za anděla světla,“ stále znovu lidmi otřásá, když vidí, jak princ temnoty zneužívá znamenitou věřící, Marii, aby se jim zjevoval jako bohyně. Pánův soud přijde na ty, kdo vyučují a praktikují tuto svévolnou doktrínu. Pán Ježíš Kristus prohlásil: „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi... A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.“ Všechna práva a moc, která se týkají soudu a nápravy byla dána Ježíši Kristu jako Králi králů a Pánu pánů. Sám Pán prohlásil: „Všechno je mi dáno od mého Otce,“ a „je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Svému slovu dostojí: „Já budu trestat, má je odplata. (řekl Pán)“
Obraťte se k Němu s pouhou vírou, neboť spasení, které On sám dává, je skrze usvědčení Duchem Svatým a je založeno na smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Věřte v Něj samotného „k chvále a slávě jeho milosti.“ Papež nezamlčuje, na které straně stojí. Katolíci (i ti upřímní), kteří zůstávají ve vyvyšování Marie papeži loajální, odmítají výjimečnost a dokonalost Krista a Jeho evangelia, ať už to činí kvůli nevědomosti, nebo ne. Slovo Páně hovoří jasně o volbě, která leží před všemi katolíky. „Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe.“ Když Bůh hovoří k člověku skrze Písma, vina toho, kdo Ho odmítne je o to větší – a jeho trest bude o to nesnesitelnější. Plným právem od lidí očekává nejvyšší zaujetí evangeliem, které vyžaduje spolehnutí se na Pána Ježíše Krista, který jediný je plný milosti a pravdy. Není čas usuzování o Boží milosti, ale spíše na naléhavou modlitbu k Bohu o tuto milost. Pánova sláva, evangelium a zaslíbení jsou pro vás v sázce! „Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se mu líbí, s bázní a úctou. Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující.‘“
|
K stažení v PDF formátu